Hans Christian Andersen

Nesmírná byla zima; padal sníh a bylo skorem již tma a noc, poslední noc v roce.

V této zimě a tmě kráčela po ulici malá chudá dívka, s nepřikrytou hlavou a bosá. Když opustila stavení, měla ovšem na nohou trepky: ale co ty spomohly? Byly to dvě veliké trepky, které nosívala posud matka, této vlastně patřily. Děvče je však ztratilo, když běželo přes ulici, any dva vozy prudce proti sobě přijížděly. Jednu nemohla více nalézti, a druhou uchopil uličník a utekl s ní; myslil bezpochyby, že z ní udělá sáně, aby mohl v ní s vršku jezditi.

Tu kráčelo tedy děvčátko s malými bosými nožkami, ježto od zimy brzy sčervenaly a zmodraly. V staré zástěrce nesla množství sirek a v ruce držela jich škatulku. Po celý den ničehož nikdo nekoupil, aniž jí krejcaru daroval.

Třesouc se zimou a hladem plížila se po ulici, pravý obraz bídy, ubohá maličká!

Sníh pokrýval její dlouhé, rusé vlasy, ježto v pěkných kadeřích splývaly jí až po krk; ale na to ovšem nyní nemyslila.

Ve všech oknech zářily světla, a všude vonělo to od pečeně: byla to poslední noc v roce. Ano, na to právě myslila!

V koutku, ježto tvořily dva domy, z nichžto jeden poněkud více vybíhal nežli druhý, usedla a schoulela se v kotouč. Malé nožky vtáhla na sebe, ale byla jí zima ještě více, a domu se bála jíti: vždyť neprodala ani jedné sirky a nepřinášela ani haléře.

a hadry ucpané.

Malé ručky byly takměř zimou zkřehlé. Ach! jedna sirka mohla učiniti dobře, kdyby jenom jedinou ze škatulky vyndala, o zeď otřela a prstičky sobě zahřáti směla.